link sem nejde přidat, tak tady máš celý článek , hodně štěstí při čtení
07.09.2006 - Jan Malinda - str. 18
Miluju svoje auto
Proč se Češi nedokážou vzdát svého auta? A proč milují své felicie a favority?
Zkuste Čechovi sáhnout na omítku jeho domu. A teď mu sáhněte na milované auto. Uvidíte ten rozdíl!
„Teď teprve jsme hogo fogo rodina, to je málo platný. Teď teprve nám patří svět!“ pravil pyšně děda Homolka, když si jeho rodinka ve filmu Hogo fogo Homolka pořídila embéčko v barvě „holubí šeď“. Nebo známá scéna z filmu Vrchní prchni!, kdy soused Pařízek v podání Zdeňka Svěráka s manželkou a synem v úpletových kombinézách úzkostlivě obskakují vycíděnou Škodu 105 a ujišťují se, že „klakson troubí a stěrače stírají“.
Proč se tolik upínáme ke svým autům? Podle dopravní psycholožky Pavly Rymešové je auto pro Čechy jedním z hlavních symbolů společenského postavení.
Auto je pro nás měřítkem prestiže. V civilizovaných státech se kvalita života hodnotí většinou podle dobré adresy, podle toho, kolik máte ložnic, nebo třeba jakou školu vystudujete vy a vaše děti. U nás je hodnotícím prvkem, jaké máme auto.
Právě tím jsme maličko vyšinutí. Možná je to dáno přírodními podmínkami. „Kupříkladu přímořské národy to mají takhle: pro Chorvaty, Italy je hodnotícím měřítkem kvality života, zda máte lodičku,“ říká Rymešová.
I Češi pochopili, že jejich automobil vysílá k okolí důležité podvědomé signály.
„Když jezdíte rezatým rozpadlým embéčkem, jste navenek nedůvěryhodní. I podnikatelé zjistili, že investice do auta se jim vyplatí a že se stávají u svých klientů oběťmi nenápadného psychologického testování. Dost výrazně o jejich obchodním úspěchu totiž rozhoduje, v jakém autě přijedou na obchodní schůzku. Pokud přijedou v příliš luxusním autě, znamená to pro klienta: aha, za tenhle obchod budu platit hodně! Když naopak přijedou na jednání ve špatném autě, klient pochopí: aha, tak tenhle člověk si moc peněz účtovat nebude - vždyť on si ani neumí vydělat na pořádné auto...“ říká Pavla Rymešová.
Dobře to věděl i Zdeněk Svěrák, když psal roli zchudlého knihkupce Dalibora Vrány, který po třídním srazu ve vile bohatého spolužáka raději nechal svůj potupný velorex odtáhnout, než aby vyšlo najevo, že nastupuje do vozu jako za kulomet.
Automobil neztrácí majetnické postavení ani v zaměstnání. Pracovníci ve firmách jsou zpravidla odstupňováni typem vozu. Od ojetých vozů pro řadové zaměstnance až po nové automobily s luxusní výbavou pro vrcholné vedení.
Auto dává lidem svobodu pohybu, některým může snadno vnuknout pocit moci - třeba jen tím, že na silnici můžou někoho předjet nebo ho potrápit, a tím dávat najevo svou nadřazenost. Třeba jako řidiči kamionů, kteří na dálnici ve stoupání schválně obsadí oba pruhy, dlouhé kilometry blokují rychlý pruh a usmívají se do zpětných zrcátek.
A to není vše. Pro některé lidi znamená auto i víc, jak v jednom rozhovoru dokázala operní pěvkyně Eva Urbanová:
„Moje auto je můj nejvěrnější milenec a také s ním tak zacházím. V mém žebříčku hodnot ho řadím na druhé místo hned za zpěv. Až třetí pozice patří v mém životě mužům. Sním proto o někom, kdo by mou lásku na čtyřech kolech odsunul na třetí místo, jenže zatím se žádný nenašel.“
Milované felicie
„Ideální auto průměrného Čecha?“ přemýšlí pětadvacetiletý Jan Balšán. Ve vztazích lidí k autům se vyzná jako málokdo, přes pět let pracoval jako prodejce v jednom z největších českých autobazarů. Vnutil lidem stovky aut za miliony korun a zažil při tom řadu historek: „Češi chtějí auto s co nejnižší pojistkou, obrovským - nejlépe nafukovacím - kufrem a minimální spotřebou. Která značka tenhle požadavek splňuje nejlépe? Felicie! Je to jednoduché, relativně kvalitní auto. Kombík je praktický, je to auto pro rodiny i živnostníky. Kombi je u nás fenomén. Důvod? Jsme přece národ chalupářů,“ říká.
Auto pro typického Čecha musí být jednoduché. Hlavně žádné složitosti. Zejména starší lidé mají až úzkostný strach z klimatizace, ABS a airbagů, protože se to může porouchat, což může stát dost peněz.
Výběr konkrétního vozu je u Čechů značně chaotický. Ze zkušeností lidí z bazarů totiž vyplývá, že lidé si vybírají auta naprosto náhodně. Stačí, aby jim soused řekl, že měl forda a byl s ním spokojený, a oni se k tomu upnou a už nechtějí nic jiného. V prodejnách a bazarech se projeví, že lidé nakupují očima. Pak se velmi často zamilují a dočista „zblbnou“.
K tomu má Jan Balšán bezpočet příběhů: „Přišel chlapík s jasnou představou, že chce Peguota 106 v dieselu. Prostě malé úsporné autíčko. V tom si na parkovišti všiml šestiválcového Fordu Mondeo. Cenově to bylo podobné, protože to mondeo bylo hodně staré, ale hlavně: spotřeba byla asi trojnásobná. Bylo mu to jedno, prostě láska na první pohled. Vysázel na stůl peníze a moc si liboval, ale myslím, že o týden později se při prvním tankování u benzinky hodně proklínal...“
A jak je to s barvou auta? Když před třiceti lety zajížděl svou Škodu 1000 MB herec Jiří Bartoška, zapsali mu do technického průkazu barvu „holubí šeď“. Co se tam vpisuje dnes?
Ukazuje se, že nejproblematičtější je bílá barva. Prodejci se shodují na tom, že pětadevadesát procent lidí, kteří se v telefonátu do prodejny zeptají na barvu a dozvědí se, že je bílá, užasle vydechnou: To blázníte, ne? Si myslíte, že budu jezdit v dodávce?
Odpor k bílé barvě má kořeny v osmdesátých letech, kdy automobilky toužily prodávat co nejvíc aut s metalízou, za která měly bonusové příplatky. Diktátu se podřídily i bazary, které začaly vykupovat auta s obyčejnými barvami za nižší ceny. Nejvíce to odnesla právě bílá.
Odmítáním bílé barvy se lidé zbavují jejích nesporných výhod. Z policejních statistik totiž vyplývá, že bílá osobní auta se téměř nekradou. Není o ně zájem. Dobře o tom vědí v Německu a Rakousku, kde firmy při služebních cestách do Česka a do Polska vyjíždějí zásadně bílými vozy. Bílou barvu na rozdíl od červené nebo modré vám v autoservisu vždy namíchají stejně. Zatřetí: bílá ojetá auta jsou levnější až o deset procent. A další výhodu člověk pozná v létě. Je obrovský rozdíl mezi černým a bílým autem, které stojí hodinu na sluníčku. Zatímco muži ve většině případů dávají důraz na technickou stránku vozu, ženy uvažují jinak: jsou vysazené na barvu a tvary. Nejraději mají červenou a stříbrnou. U tvaru je pro ženu důležité, aby autíčko bylo pěkně kulaté. Když se jich zeptáte, jaké auto se jí líbí, všechny chtějí Peugeot 206, Audi TT nebo VW brouk.
U ženského vybíraní vozu připouští jedinou odchylku v uvažování, a to když má žena malé dítě. V takovém případě kouká i na praktičnost. Obchází auto, otevírá kufr a volá: Jéé, sem by se vešel kočárek! A sem nákup!
Pavlu Rymešovou to vůbec neudivuje. Má na to racionální vysvětlení: „Žena je ochranitelka rodu. A když se podíváte na deformační zóny aut - takzvaných nákupních tašek, je jasné, že v případě nehody nemají šanci na přežití. Naštěstí společnost je dost rozumná a ve vyspělých zemích a konečně i u nás se rozmáhá trend, že muži kupují ženám velká bezpečná auta. Je v tom zakódovaná myšlenka: ty chráníš rod, a proto dostaneš silnější auto. Proto třeba Toyota dělá to, že do některých modelů instaluje výše posazenou sedačku, takže ženy vidí z vozu lépe a mají přehled.“
Velké robustní vozy jsou u nás skutečně na vzestupu. Auta typu SUV si pořizují zejména středně úspěšní podnikatelé. Jde sice o absolutně zbytečné auto, které nevyniká v žádné disciplíně a neporadí si ani v opravdovém terénu, ale pro jeho majitele je rozhodující, že dobře vypadá.
A kdo o nákupu vozu rozhoduje? Přestože se k dealerům vozů zpravidla lidé vydávají ve dvojici, rozhodující slovo má obvykle muž. Naprosto jasně se to projevuje u nákupu auta pro mladé slečny, za které to řeší výhradně jejich otcové.
Na pospas obchodníkům
Výběr auta se přímo podřizuje povaze člověka. Nezaujatí lidé si bez přemýšlení vykročí pro škodovku - protože to jsou Češi. Nadprůměrně průměrný člověk si vybere vůz Opel. Typ, který nad tím skutečně přemýšlí, má určité požadavky: když chce zábavné auto, koupí si korejské. Pokud chce spolehlivý vůz, sáhne po japonském modelu. Francouzské auto si koupí člověk, kterému se auta doopravdy líbí. Když je někdo na úrovni, koupí si mercedes. Mladší, sportovně založený člověk chce zase BMW. Tyhle kategorie jsou striktně oddělené a řidiči se mezi nimi nemíchají. Majitel BMW si nikdy nekoupí mercedes a naopak.
Sebevědomí lidé volí nejčastěji Škodu Superb, limuzíny značky BMW nebo Audi, individualisté volí Lancii nebo Citroën. Slabší povahy usedají do Renaultu Kangoo nebo VW Touran. Váhaví nevýrazní řidiči se nejlépe cítí za volanty felicií či fabií nebo VW Golfu, ale také Fordu Focus nebo Fiatu Punto.
O výběru auta nerozhoduje jen momentální rozpoložení zákazníka. Mnohdy si nakonec koupíme to, co ve skutečnosti potřebuje někdo jiný rychle prodat. Praktiky dealerů automobilů by možná překvapily i Leo Poppera, tatínka Oty Pavla a geniálního prvorepublikového obchodního zástupce firmy Electrolux:
Hlavním cílem prodejců není, abychom odjeli v krásném autě, ale aby nebohý zákazník podepsal leasingovou smlouvu. Z toho mají totiž firmy další profi t. Nejdůležitější je první moment. Pak už zákazník podepíše cokoliv. Auto sice stojí 150 tisíc, ale on na splátkách zaplatí 250 tisíc. Nechápe, že prodělá, je zamilovaný. Už se vidí, jak svírá volant.
„Základem je nevymlouvat lidem jejich úmysl. Zákazník třeba řekl, že chce támhletoho fiata, a ty si říkáš: Proboha, to je šrot! Ale nemyslíš na to a řekneš: Skvěle! Skvělá volba! Jak jste na to přišel? Já mám to samý! Nebo s ním mluvíte po telefonu a říkáte mu: Teď jsem vám našel fakt nádherné auto, zrovna jsme ho vykoupili! Ve skutečnosti tam stojí už měsíc a už dvakrát jsme snížili cenu,“ říká a vzpomíná na kamaráda, který prý dokázal prodat úplně cokoliv:
„Mluví se zákazníkem a říká: Vy jste Eda? Jéé. Eda je můj táta! A vy jste z Dobříše? (Podíval se na internetu do mapy a viděl, že tam je rybník.) Vy tam máte rybník, že jo? Já tam jel před čtrnácti dny na kole, báječně jsem se tam vykoupal. Krásný městečko! Nádherný! A jak že se jmenujete? Janeba? No to snad ne! Já měl kamaráda Janebu! Na vojně! On mi jednou rozbil hlavu krumpáčem, ale bylo to strašně v pohodě!“ deklamuje se smíchem Balšán.
Všechny otázky jsou vedeny tak, aby zájemce odpovídal ano. Tomu napomáhá i metoda „circule yes“ - kladení otázek, na které zákazník stoprocentně odpoví ano. Vy jste ten a ten? Jo. Z Prahy? Jo. A sháníte tohle auto? Jo. Takže dneska v pět hodin vás můžu čekat? Jo.
A máte ho.
Speciálně na Čechy prolezlé korupcí pak výborně funguje náznak možné protekce neboli „manažerský trik“. „Odvedete si je na parkovišti stranou a zašeptáte jim polohlasně: Víte, není to sice standardní, ale já myslím, že bych mohl promluvit s manažerem a ten by pro vás mohl něco udělat... Počkejte chvilku, já mu zavolám. Samozřejmě manažer o tom všem věděl dopředu, ale lidé měli pocit, že mají něco extra a že udělali výhodný byznys,“ vyzrazuje Balšán triky.
Péče: nic moc
Přestože Češi lpí na svých autech někdy až hystericky, právě nejlépe se k nim paradoxně nechovají. Běžná rodina, která se svou felicií jezdí na chalupu, se o vozidlo alespoň základním způsobem jakžtakž stará. Co se týče údržby, jednají však Češi se svými auty macešsky.
Z neoficiálního žebříčku prodejců ojetých aut vyplývá, že nejhůř se k autu chovají novináři. Služební auto není jejich a chtějí si všechno vyzkoušet. Na druhém místě jsou auta z půjčovny a dále taxikářská auta. Vyhlášenými likvidátory služebních aut jsou pošťáci.
Naopak nejvzornější jsou důchodci. Stará škola - pečlivost a opatrnost. Auto po důchodci, to je skvost. Takové auto, když se dostane do bazaru, je ještě ten den pryč.
Jenže právě důchodci nechtějí svá auta prodat, protože jsou s nimi maximálně spokojení. „I to se mi stalo: důchodce přijel s autem, ale když došlo na prodej, zapřel se a nakonec odjel. V menší míře se totéž stává i u žen. Proti tomu prodejce nic neudělá,“ krčí rameny Balšán.
„Jste v bezpečí!“ to je hlavní trend současné automobilové reklamy. Snaží se nás podmanit a dostat do vozů. Ale jak je to doopravdy?
Auta vůbec nejsou bezpečná. Veškeré crash testy se dělají maximálně do rychlosti 64 km v hodině. Kdo z nás jezdí 64 kilometrů za hodinu?
„Přesto lidé hledají azyl v autě stále častěji. Auto se stává jednou z jistot. Je to pelíšek, ale můžu si v něm i zařádit. Spousta lidí říká: Mám špatnou náladu - jdu se projet,“ vysvětluje psycholožka Rymešová.
Anebo jiný příklad mylného pocitu bezpečí v autě: Nyní již zesnulý psycholog Michal Černoušek na svých přednáškách vyprávěl, jak často vídá z autobusu řidiče čekající ve frontách, kteří se například šťourají v nose. Prsty v nose sice působí úsměvně, ale řada lidí má pocit, že v autě je nikdo nevidí a nemůže na ně.
„Lidé v sobě mají spoustu nevybouřených emocí a ventilují je velmi často právě v autě. Není to ale dobré. V autě se můžeme dostat do pasti a budeme se do nich dostávat víc a víc. Neznáme správné newyorské zácpy na silnici, které určitě ještě přijdou. Nevyhnou se nám náhlé bouře afektu,“ varuje Rymešová.
Můžeme se těšit na podobné situace, jakou brilantně odehrál Michael Douglas ve snímku Volný pád, kde uprostřed všednodenní zácpy bouchl dveřmi svého vozu a se slovy „Jdu domů!“ se spustila smrtící série? Můžeme.
Dopravní psycholožka Rymešová tu vidí ještě jedno úskalí: „Na jedné straně nám auto poskytne větší komfort, ale bude to mít i sociální dopady. Zní to sice divně, ale když všichni budou po jednom jezdit v autě, s kým a kde se budeme seznamovat?“
Jak to půjde dál
Můžeme čekat, že čím bude společnost vyspělejší, tím budeme do aut usedat častěji. Výrobci se nám budou snažit podsouvat, že automobil je vlastně útočiště, kde najdeme klid. Cíl je jediný: prodat víc automobilů. A pokud se vyplní plány konstruktérů švýcarského projektu Senso, který se představil na loňském autosalonu v Ženevě, budou nás auta stále častěji dostávat pod svou kontrolu.
Takové auto totiž bude snímat řidičovu teplotu a pulz, z nichž vyčte jeho náladu a podle toho barevně a vůní přizpůsobí interiér vozu. Řidičovy oči bude snímat minikamera. Jakmile počítač zaregistruje klesající víčka, stáhnou se automaticky okénka a sedadla začnou vibrovat.
Celkově přibudou v autě bezpečnostní prvky a standardem se stane to, co se rozmohlo v osmdesátých letech po únosech dětí a příbuzných mafiánů - pancéřování.
Každý ekonom vám potvrdí: osobní auto je nejhorší možná investice. Benzin, krádeže, náhradní díly, drastická ztráta hodnoty. Nic z toho zřejmě ani ve vzdálené budoucnosti nedonutí člověka, aby z auta vystoupil. Pocit samostatnosti a svobody pohybu je silnější. A k nezaplacení. *
***
10 nejčetnějších typů vozů v ČR
Čelo žebříčku nejužívanějších osobních aut u nás už řadu let bezkonkurenčně okupují vozy Škoda.
1 Škoda Felicia............................ 397 215 vozů
Českým silnicím stále suveréně kraluje první nesocialistické auto, které vyjelo z bran mladoboleslavské automobilky v roce 1995. Češi ji milují pro jednoduchost, snadnou údržbu a levné náhradní díly.
2. Škoda Fabia ........................ 262 246 vozů
3. Škoda 135 (Favorit) .......238 410 vozů
4. Škoda 120 .............................. 230 001 vozů
5. Škoda Octavia ..................190 257 vozů
6. Škoda 105 .............................. 160 046 vozů
7. Škoda 136 (Forman) ....123 341 vozů
8. Ford Escort .............................79 121 vozů
9. VW Golf ....................................... 73 249 vozů
10. Opel Astra ...........................72 864 vozů
Moto speciality
Na našich vozovkách se pohybují i další zajímavá vozidla. Vybrali jsme pro vás několik zajímavých typů.
Trabant 37 621 vozů
I patnáct let po ukončení výroby si trabant v českém žebříčku udržuje solidní sedmnáctou pozici.
Ferrari 360
31 vozů Revoluční model v historii slavné sportovní značky se líbí mnoha mužům i ženám. Dovolit si ho může jen třicítka Čechů.
Porsche 911
1 vůz Nejslavnější model Porsche vlastní v Česku podle ofi ciálních statistik ministerstva vnitra jediný člověk.
Markéta Šichtařová - Mazda 3
Půvabná ekonomka Šichatřová se ke své mazdě propočítala.
1Proč vlastním právě toto auto?
Protože vím, že auto je nejhorší investice, vybírala jsem podle poměru mezi kvalitou a cenou. Nejsem příznivcem drahých vozů. Líbila se mi bezporuchovost a výborný servis, kterým je Mazda vyhlášená. 2Proč jsem si vybrala tuto barvu?
Protože byla decentní.
3Co pro mě moje auto znamená?
Je to pro mě dopravní prostředek, který mi dává svobodu pohybu.
Kdykoliv se můžu dostat na libovolné místo, což mě osvobozuje.
4Kdy mi nejvíc pomohlo?
Pomáhá mi každý den cestou do zaměstnání a zpátky.
5Jak jsem se ke svému automobilu dostala? Sama jsem si ho vyhlédla. Asi čtrnáct dní jsem po večerech seděla doma u internetu, klikala v katalozích a porovnávala a porovnávala.
6Komu bych ho půjčila?
Nejspíš jen partnerovi.
Jsem celkem nedůvěřivá, ale jemu své auto půjčím kdykoliv a na jak dlouho potřebuje. Co patří mně, patří i jemu, v tomhle mám doma takový malý socialismus. Ale jen doma! 7Auto mých snů? Mám dvě vysněná vozítka. První je tak trochu totální úlet: pořádný vytuněný, olištovaný a chromovaný - zahradní traktůrek. Doufám, že si tenhle sen splním, až odejdu z Prahy. Druhým snem je červený Jaguar-E ze 60. let.
8Kde jsem byla se svým vozem nejdál? Zatím jsme spolu byly nejdále na východním Slovensku.
Fotbalový reprezentant Jiránek své auto rozhodně nikomu nepůjčí.
1Proč vlastním právě toto auto?
Jednoduše - protože to byl můj sen.
2Proč jsem si vybral tuto barvu?
Tu jsem si nevybíral, protože šlo o limitovanou sérii, kde byla barva předem určená.
3Co pro mě moje auto znamená?
Strašně moc. Na světě je jen 250 takových kousků a už teď vím, že mi tohle auto vydrží víc než všechna ostatní auta, která jsem měnil po půl roce.
4Kdy mi nejvíc pomohlo?
Mám ho tři měsíce a zatím mi naštěstí pomáhat nemuselo.
5Jak jsem se ke svému automobilu dostal?
Koupil jsem si ho. Líbil se mi už dlouho. Zhruba rok a půl jsem si ho přál, ale teprve když jsem ho viděl naživo, věděl jsem, že ho chci.
6Komu bych ho půjčil? Nikomu. Opravdu nikomu.
7Auto mých snů? Svůj sen jsem si v tomto ohledu už splnil.
Václav Marhoul - Ford GPW Režisér Marhoul své auto miluje, i když ho někdy zradí.
1Proč vlastním právě toto auto?
Byl to můj sen od mých osmi let, kdy jsem stejný typ džípu poprvé spatřil v naší ulici. Měl ho soused. Dočkal jsem se po 40 letech.
2Proč jsem si vybral tuto barvu?
Jinou můj vůz ani mít nemůže, respektive by ji neměl mít.
3Co pro mě moje auto znamená?
Pocit svobody a romantiky. 4Kdy mi nejvíc pomohlo?
Kdykoliv se potřebuji dostat do těžšího terénu.
5Jak jsem se ke svému automobilu dostal?
Původně to byl šrot z vrakoviště. Dva roky trvalo, než jsme ho uvedli do původního stavu, a takhle krásně vypadá už sedm let.
6Komu bych ho půjčil?
Žena s tím nejezdí, protože z toho má strach. Tohle auto má trochu odlišný systém řízení, proto je zapotřebí mít velké zkušenosti. A takové lidi znám jen asi dva!
7Auto mých snů? Už ho mám.
8Kde jsem byl se svým vozem nejdál?
U tak starého džípu nemáte nikdy jistotu, že dojedete. Stává se, že mě zradí, ale má na to nárok, a tak mu to odpouštím.
Čísla z našich silnic a garáží
Češi jsou milovníci veteránů. Bohužel z nouze
Třetina osobních aut na našich silnicích jsou zastaralé ojetiny, zejména škodovky z 80. let.
Počet nových aut ale ve statistikách poslední dobou narůstá dynamičtěji než v předchozích letech. Je to znát hlavně ve velkých městech. Například v Praze jezdí víc osobních vozů než ve srovnatelných evropských městech. Třeba ve Vídni vychází jedno auto na 2,5 obyvatele, v Praze už jen na necelé dva obyvatele. Češi sice kupují nová auta, ale své obstarožní rezivějící miláčky na vrakoviště poslat nedokáží a snaží se je stále prodávat dál a dál. V celé republice připadali v roce 2002 na jedno auto přesně tři lidé, dnes už je to o půl člověka méně. To je na evropská měřítka mimořádný skok.
František Soukup - Mercedes W107
Hudebník František Soukup na svůj mercedes ze 70 let. holky nebalí.
1Proč vlastním právě toto auto?
Líbí se mi už od šestnácti let.
Tehdy jsem ho viděl u kamaráda a začal jsem po něm děsně bažit.
2Proč jsem si vybral tuto barvu?
Žádná jiná k mání nebyla, nevybíral jsem si ji, ale líbí se mi.
3Co pro mě moje auto znamená?
Ačkoliv jsem je neprožil, mám rád 70. léta a tohle auto mi navozuje jejich atmosféru. Baví mě jezdit v něm a užívat si, jak se chová.
Sedíte za tou obrovskou kapotou a cítíte, že tohle auto není běžný spotřební vůz..
4Kdy mi nejvíc pomohlo?
To spíš já pomáhám jemu. Pořád ho opravuji, už jsem do něj investoval strašně moc peněz.
5Jak jsem se ke svému automobilu dostal?
Dostal jsem ho. Měl ho náš rodinný známý, a když ho prodával, byl jsem rád, že se dostalo ke mně.
6Komu bych ho půjčil? Jezdila v něm třeba moje přítelkyně. Když se v něm chce svézt někdo, koho znám a komu věřím, půjčím mu ho. Zatím jsem to udělal asi čtyřikrát. S tím problém nemám.
7Auto mých snů? Rád bych byl jednou sběratelem takových aut, ale zatím je to z finančních důvodů nereálné. Snad bych jednou chtěl ještě BMW 635 CSI, což je auto, které taky vzniklo v těch úžasných 70. letech..
8Kolik holek jsem na své auto sbalil?
Zatím žádnou. Ono to ani dost dobře nejde, protože Mercedes je přece žena a určitě by žárlila.
Foto popis| Děkujeme Mazda Motor Europe za poskytnutí snímku světoznámého fotografa Dominiqua Sambaina alias Dinga, který vytvořil jedinečnou sérii life-stylových fotografi í, jejichž ústředním tématem byla Mazda3 a Mazda RX-8.
Foto popis| Martin Jiránek - Lamborghini Gallardo
Foto popis| Martin Jiránek si je jistý, že tohle auto mu určitě vydrží víc než půl roku.
Foto popis| Václav Marhoul a jeho splněný sen. Toužil po něm 40 let.
Foto autor| foto MAFA David Port
Foto autor| ilustrace Gabriela Mosbauerová
Foto popis| Soukupova láska - klasický Mercedes W107 - je poněkud nákladná.
Foto autor| MAFA David Port
Foto popis| Jako správná ekonomka si své auto vybrala podle poměru kvality a ceny.
Foto autor| foto MAFA David Port